Srílanský zázrak

Naše planeta Země je plná krás, překvapení a zázraků. Některé jsou malé, jiné větší a překvapivější, ale všechny nám dokáží brát dech a naplnit nás zvláštním druhem příjemného vzrušení.

Zázraky a krásy jsou všude kolem nás, v naší rodné zemi či vísce i v dalekých exotických krajích. Bylo mi umožněno, a za to děkuji každý den, vidět mnoho krás a zázraků. Jedním z nejvíc mystických byl zvláštní jev na Adamově hoře (Adam’s Peak) na Srí Lance.

Věřím v buddhistickou filozofii a praktikuji buddhistické meditace. Absolvovala jsem několik tzv. retreatů s buddhistickými mnichy, a dokonce jsem byla vysvěcena rinpočhem lámou, který mi udělil buddhistické jméno.

Mým velkým snem bylo absolvovat buddhistickou pouť na některou ze svatých hor. I u nás v Evropě známe náboženské pouti, které věřící pravidelně vykonávají. Mezi nejznámější patří pouť do Santiaga de Compostela. Mimochodem i její část jsem šla, ale o tom někdy jindy…

Pouť na svatou Adamovu horu na Srí Lance byla ta pravá!

Adamova Hora je vysoká 2 243 metrů a její název je odvozen od kamenné formace na jejím vrcholku, která vypadá jako otisk chodidla. Buddhisté jí považují za otisk nohy Buddhy.

Na horu se podniká duchovní pouť, při které byste měli opakovat modlitby a jít v pokoře a klidu až na její vrchol. Cesta na horu se vykonává na očištění karmy své a svých rodin.

Tak jako většina poutníků jsme se ubytovali večer před začátkem naší cesty v příjemném hotýlku, který byl určen právě pro nás, pro poutníky. Veškerý personál věděl, že v předem připravených a čistých pokojích strávíme maximálně čtyři nebo pět hodin. Proč? Na pouť se totiž vychází mezi druhou a třetí hodinou ranní, tak aby člověk byl na vrcholu hory za východu slunce, jelikož jen tak spatří mystický zázrak a dokončí očistu své karmy.

A tak jsme seděli v hotelové restauraci uprostřed deštného pralesa a dívali se ve tmě do dálky na obrys hory před námi kolem které se jako had vinula řada mihotajících se světel. Právě po této cestě za pár hodin půjdeme…

Ve dvě ráno zazvonil budík. Ani nemusel, jelikož jsem nervozitou téměř vůbec nespala. Oblékla jsem se, vzala batoh a vyšla. Cesta vysypaná drobným štěrkem a kamením se od hotelu vinula kolem různých jiných hotýlků až jsem se zastavila u velké brány a stupy. Bylo mi jasné, že zde začíná moje duchovní pouť.

Pomodlila jsem se…Óm mani padmé húm… a poprosila o očistu karmy mojí a celé mojí rodiny a také o odpuštění a vykročila jsem.

Ovšem už ne na cestu vysypanou kamením, ale na schody. Na vrchol hory se totiž nejde po cestě, ale po schodech. Přede mnou bylo více než 5000 schodů, ale ne ledajakých. Každý byl jinak vysoký a většina z nich měla na výšku 30-50 cm. Takže opravdu dobrý trénink.

Z počátku jsem šla v klidu a v pohodě. Poslouchala jsem zvláštní zvuky nočního deštného pralesa. Žáby, noční ptáky i jiné roztodivné zvuky zvířat, které jsem neuměla identifikovat. Osvětlená cesta mě zbavovala strachu z neznáma a snažila jsem se soustředit na své modlitby.

Postupně mi však začaly více a více těžknout nohy. I když pravidelně cvičím, a měla jsem pocit dobré fyzické kondice, tak to najednou nešlo. Jako by se na mě začala projevovat celoživotní zátěž moje, celé mé rodiny, všech mých předků. Připadala jsem si jako když táhnu balvan osudu na svých zádech. Opravdu to bylo těžké! Ostatní poutníci mě začali předcházet a já jsem najednou spočinula u jednoho stánku, kde stála místní starší paní a prodávala něco malého k občerstvení. Najednou se mi stáhly plíce a měla jsem pocit, že se už nikdy nenadechnu…po chvíli přišel hluboký nádech a úleva. Nicméně jen v dechu. Nohy mi zkameněly a nechtěly dál. Pozorovala jsem se pomaličku začíná svítat a začínalo mi být jasné, že východ slunce na vrcholu hory neuvidím. Prostě to nezvládnu…

Starší paní stojící ve stánku celý tento můj boj pozorovala s neskutečným pochopením a láskou. Jakmile na mé tváři zaznamenala, že to chci vzdát pokynula mi a promluvila na mě. I když mluvila místním jazykem, zřetelně jsem slyšela: „neboj se, běž, už je to jen pár schodů…“

Sebrala jsem všechny síly a vykročila. Opravdu to bylo jen pár schodů. Byly ale tak vysoké, že jsem si musela pomáhat rukama abych na ně vykročila. Za chvilku jsem těžkou nohou vstoupila na vrchol nádherné Adamovy hory.

Vrcholek byl malý, a stál na něm i maličký buddhistický klášter, kolem kterého už chodilo pár mnichů s bubínky a zvonci a vítalo přicházející východ slunce. Atmosféra byla opravdu mystická. Několik desítek poutníků se tísnilo na vrcholku s očekáváním zázraku východu slunce vysoko nad korunami tropického lesa.

Slunce vykouklo z poza mráčku jako rozpustilý malý klučina a vykouzlilo na tvářích všech poutníků úžas a nadšení. V tu chvíli se stal nepopsatelný, mystický zázrak. Celá hora i s malým klášterem na svém vrcholu vrhla do údolí svůj stín…byl to stín pyramidy pravidelného tvaru.

Tento zázrak do dnešního dne nikdo z vědců nevysvětlil, a tak se pod rouškou tajemství koná každý den a každé ráno.

A co já? Stále děkuji za to, že jsem mohla tuto pouť absolvovat. Vím, že jsem tam alespoň z části pročistila karmu svoji a své rodiny a o malý kousek pokročila dál na mé duchovní cestě.