Duše a dušičky

Bojíte se na dušičky, bojíte se duchů? Možná za to mohou více filmy z Hollywoodu a naše předsudky než fakta.

Památka zesnulých, která podle kalendáře připadá na 2. listopadu neboli Dušičky, je u nás spojována s ponurým mlhavým počasím, smutkem, možná strachem. Prostě to není veselý svátek. Divíte se, že jsem použila slovo veselý? Připadá vám to nevhodné? V mnoha jiných zemích by jejich obyvatelům připadaly velmi nevhodné naše formy „oslavy“ Dušiček.

Měla jsem možnost poznat zvyky a tradice lidí v mnoha zemích a na různých kontinentech, a věřte mi, že většinou svátek mrtvých opravdu slaví. Oslavují své zemřelé, mají radost s toho, že se s nimi v tento čas mohou opět setkat, pohovořit s nimi a poděkovat jim. V řadě zemí uctívají tzv. kult předků. Největší oslavy mrtvých se tradičně konají v Mexiku a španělsky mluvících zemích, ale také v Indonésii.

Líbí se mi toto pojetí a přijetí smrti jako začátku něčeho nového. Vždyť naši zemřelí předkové nás měli rádi, a my jsme měli rádi je. Věřím, že smrtí nic nekončí, naopak dostáváte se do světa, kam se každá duše těší. A někdy se můžete z tohoto světa na chvíli vracet zpět a chránit své blízké, kteří zde žijí své běžné, pozemské životy.

Problém může vzniknout, když z tohoto světa odejdete nedobrovolně, násilím či vztažením ruky na svůj vlastní život. I takové duše mohou být kolem nás, ty však jsou nešťastné a hledají tu správnou cestu za světlem.

Existuje řada míst, kde se tyto duše vyskytují. Jsou to většinou místa, kde proběhly nějaké nepříjemné události a my přirozeně cítíme, že nám tam není dobře a podvědomě se jim vyhýbáme.

Jedno takové leží uprostřed lesů, kde vede lesní cesta, po které projdou stovky turistů a projede mnoho cyklistů. O tomto místě se traduje, že zde v dávných dobách vedla frekventovaná kupecká stezka. Poté se dováželo stříbro a cín do Německa a odtud zpět zase sůl a jiné potraviny.

A tak jak to bývalo, podél stezky často číhali loupežníci, přepadávali kupecké vozy, které vydrancovali, a i s koňmi jejich majiteli je nahnali do blízkých močálů, kde všichni zahynuli.

Před pár lety jsem po této stezce jela na kole se svojí kamarádkou, která toto místo neznala. Velmi si rozumíme v otázkách meditací a víry, a tak jsem jí navrhla, že si chvíli odpočineme a načerpáme energii lesa a místa. Nadšeně souhlasila. Zastavili jsme na lesní cestě uprostřed smrkového lesa. Byl nádherný letní den. Všude ve vzduchu byla příjemně cítit pryskyřice ze stromů rozpálených letním sluncem a nad hlavami nám zpívali ptáci. Nikde nikdo nebyl, jen my, les a příroda kolem.

Postavily jsme se čelem k lesu, zavřely oči a zhluboka se nadechly. Pomodlily jsme se a poprosily o ochranu. Pak už se každá sama ponořila do hloubky vlastní meditace.

Znala jsem toto místo. Věděla jsem, že je zde hodně duší, které v těchto místech nedobrovolně opustili tento svět. Dokonce zde byly občas slyšet i koně, rachot kol kočárů a koňská spřežení. Nicméně všechny tyto duše už byly díky duchovně vyspělým lidem, kteří žijí mezi námi převedeny do světla a nyní se sem vracejí pomáhat pocestným. Nevěříte? Nemusíte…Může to být jen takový mystický příběh. Pro moji kamarádku to byl zvláštní příběh.

Po několika minutách v uvolnění a příjemné meditaci jsme poděkovaly přírodě za její dary a chystaly jsme se pokračovat v cestě. Zeptala jsem se jí, jak se cítila. A ona mi na to odpověděla: „Anetko, bylo to nádherné, bylo mi tak dobře, jen mě trošku rušili ti další cyklisté, kteří jezdili kolem nás…“ na to jsem jí odvětila: „ale tady žádní cyklisté nejezdili, celou dobu jsme tady byly sami…“

Tak pozdravte své mrtvé předky a radujte se s nimi. Oni na vás dávají pozor!