Deníček mé americké cesty – kapitola VIII. – San Francisko – pokračování

Při našem brouzdání po přeplněném nábřeží v San Francisku jsme slyšeli několik řečí, a to nejenom angličtinu, ale i ruštinu, francouzštinu, různé asijské jazyky a také češtinu. Otočili jsme se a za námi šli dva mladíci. Pozdravili jsme je naším rodným jazykem a přivodili jim tím malý, ale zjevně příjemný šok. Dali jsme se do řeči. Kluci měli úžasný zážitek ze sekvojového parku. Potkali na živo medvěda, a dokonce v tu dobu, kdy jsme tam byli i my, a dokonce na stejném místě. Prohlédli jsme si fotografii černého huňáče v mobilním telefonu a pokračovali dál.  Bylo na čase zjistit, kde vlastně František zaparkoval a jestli sehnal nějaký kemp pro nás a naše vozidlo, abychom v klidu přenocovali.

František byl statečný. Celou dobu parkoval v doksech pro rybáře, samozřejmě „na černo“, ale hlavně v neskutečně nepříjemném zápachu z ulovených a zpracovaných ryb. Naložil nás a oznámil, že na noc nikde není volno, všechny RV parky jsou obsazené, takže nezbývá než zaparkovat na parkovišti někde u supermarketu a tam přečkat noc. Problém je, že to je zakázáno.

Adrenalin začal stoupat. Jezdili jsme po městě a hledali různá parkoviště, kde bychom nebyli tak nápadní, což s velkým karavanem bylo téměř nemožné. Našli jsme krásné parkoviště s výhledem na most Golden bridge, za kterým při našem příjezdu začalo zapadat slunce. Nezapomenutelný pohled.

Udělali jsme opět desítky fotek a začali se uvnitř karavanu připravovat ke spánku. V tom vedle nás zastavil policejní vůz se zapnutými majáky. A je to tady…musíme odjet, pokud zůstaneme, tak máme pokutu dvě stě dolarů. Ale jak už jsem si pomalu v Americe zvykla, zde policie opravdu pomáhá a chrání…poradili nám jiné parkoviště, kde se sice oficiálně také nesmí nocovat, ale policie to toleruje. Tam nám hrozí maximální pokuta dvacet dolarů. Přesunuli jsme se nočním městem na parkoviště, které bylo hned u pláže burácejícího Pacifického oceánu. Co více si přát! Usnula jsem jako mimino.

Ráno bylo úžasné. Za svítání jsem se potichu vyplížila z karavanu s vidinou koupání v moři. Po přečtení velké cedule s upozorněním, že jsou v moři silné proudy a plavání je jen na vlastní nebezpečí jsem usoudila, že i procházka po pláži mi udělá dobře.

Rozhlédla jsem se do dálky. Pláž přede mnou byla asi šedesát metrů široká a za ní se zvedaly poměrně vysoké vlny bouřícího Pacifiku. Zahlédla jsem v moři několik tmavých obrysů a zaradovala se, že uvidím lachtany na živo v jejich přirozeném prostředí. Jak jsem se po pláži přibližovala, dostavilo se mírné zklamání. Z lachtanů se vyklubali surfaři v neoprenech, kteří „čekali na vlnu“…já jsem na vlny moc nečekala, spíše jsem před nimi svýma bosýma nohama uhýbala, jelikož moře bylo opravdu studené. Ale zážitek to byl nádherný.

Za zády mi začalo vycházet slunce a osvítilo svými teplými žlutými paprsky nejenom vrcholky mořských vln se surfaři, ale také starý větrný mlýn, který se vypínal na skále za námi. Pozorovala jsem skupinku komických ptáčků na břehu moře. Vypadaly jako kulička se zobáčkem a velmi úzkýma dlouhýma nožičkama. Po každé všichni synchronně utíkaly před přicházející vlnou a jejich nožičky tak rychle kmitaly, že v té rychlosti skoro nebyly vidět. Jakmile začala vlna ustupovat běžely rychle za ní a vyzobávaly potravu z písku a opět při přicházející vlně utíkaly zpět…jako baletní skupinka.

Prostudovali jsme s Janičkou mapu a rozhodli se, že z místa našeho nocování je možné pěšky přejít nádherným parkem k jedné ze zastávek okružního autobusu. V parku měly být bizoni ( v ohradě), japonská zahrada a množství jezírek. Zabalili jsme si baťůžky, vodu a svačinu a vyrazili do víru velkoměsta San Franciska.

Po několika metrech jsme vstoupili na začátek cestičky, která nás měla (podle navigace) zavést parkem k ohradě bizonů. Řev a výhružné poskakování bezdomovce evidentně posíleného nějakým alkoholem nebo drogou nás tak vystrašil, že jsme okamžitě zvolili cestu po silnici. Pravděpodobně si myslel, že mu chceme ukrást nákupní vozík, plný starých, ošuntělých věcí, asi jeho jediného majetku.

Po pár metrech chůze po silnici jsme našli novou cestičku, která vedla do parku, a po níž už běhali evidentně místní obyvatelé, a to sami nebo se svými čtyřnohými miláčky. Procházeli jsme nádherným parkem s mnoha jezírky, keři, stromy a také omamnou vůní obrovských australských eukalyptů. I bizony jsme našli. Líně se povalovaly pod stromy a pokukovaly po nás z poza své huňaté hřívy, která jim zakrývala oči.

Vydali jsme se dál klikatící se pěšinkou až jsme došli k silnici, která vedla parkem a podél ní po cestičce pro pěší jsme došli k zajímavým budovám citlivě zasazeným do zeleně parku. U nich už byla stanice vyhlídkového autobusu.

Nastoupili jsme a posedali si do horní odkryté části autobusu. Sluníčko nás příjemně hřálo a my měli možnost celé toto nádherné město vidět z výšky. Projížděli jsme uličkami s udržovanými domy z viktoriánské doby. Nikdy jsem je neviděla v takové kráse. Měla jsem pocit, jako by mi zněla v uších černošská hudba té doby. Z mého zasnění mě vytrhl mládenec tmavé pleti s mikrofonem, který vyběhl na horní palubu našeho autobusu a začal vtipně repovat: sssan franciskkkooo.

Jeho úkolem bylo nám vyprávět vše o městě a místech, které jsme projížděli. Míjeli jsme ulici a domy stylizované době „květinových dětí“, uličky, které se vlnily jako horská dráha nahoru a dolů, moderní centrum i proslulou čínskou čtvrť. Vystoupili jsme poblíž našeho známého Pier 39, jelikož nás čekal ještě jeden úžasný zážitek – sanfranciské tramvaje….pokračování příště