Deníček mé americké cesty – kapitola I. Letíme….

Moje stránky a můj blog není jen o duchovnu, ale i o mých zkušenostech a zážitcích. Věřím, že vás pobaví a možná i v něčem poučí. Tak tedy…zde jsou mé zážitky z velké cesty za velkou louži. V několika následujících kapitolách se dočtete hodně zajímavého…

kapitola I. Letíme….

A je to tady, jedeme do Ameriky! Rozhodnutí moje a mého manžela, že se podíváme za velkou louži v nás zrálo několik let. Stále bylo něco důležitějšího a roky plynuly. Jednoho rána jsme si však řekli:“ Není na co čekat. Jedeme!“

Od cesty do Ameriky nás vždy odrazovala dlouhá cesta letadlem a také naše chabá znalost angličtiny. Nicméně po osmnácti hodinách strávených v letadle při nedávné dovolené a dvaceti hodinách strávených na cestě zpáteční jsme usoudili, že Amerika je vlastně blízko.

Štěstí nám přálo a po několika minutách brouzdání po internetu jsme objevili nabídku jako pro nás stvořenou. Obytný vůz, který nás poveze se vším komfortem, ale hlavně, provozují jej Češi! Hurá, v Americe je někdo, kdo nám bude rozumět, a ještě navíc to tam zná! Ideální varianta pro nás.

Během několika dní jsme se domluvili s Janičkou a Františkem, kteří tuto službu nabízí, a také s našimi blízkými přáteli, se kterými si budeme dělat vzájemnou společnost na našich cestách po západních parcích USA .

Takže nyní stojím před šatní skříní a přemýšlím, co zabalím do nově koupené skládací tašky na kolečkách. Nesmí toho být moc, v karavanu přeci jen je omezené místo, ale stále chci být krásná holka. Nakonec nad krásou zvítězila praktičnost, a dokonce v tašce zbylo i volné místo na nějaké ty oblečky z Ameriky, které si většina turistů vozí.

Překvapivě i manžel zvládl zabalit poměrně rychle a prakticky. Trošku cestovní horečka zahořela, ale zvládli jsme jí poměrně dobře, a když jsme v pondělí brzy ráno vystupovali z auta na letišti Václava Havla v Praze, tak převažovalo více těšení než stres. Cítili jsme, že je vše zvládnuto a teď nás už cekají jen úžasné dovolenkové dny.

Bylo to však předčasné. …Stoupli jsme si do fronty na odbavení letecké společností Canadien air a čekali až přijdeme na řadu. Ke každému cestujícímu v řadě přicházela letuška ve stejnokroji, kontrolovala pasy a dávala jim do nich malé samolepky. I k nám přišla a s milým úsměvem se zeptala, jestli máme ETU. Odpověděla jsem, že ano, že vízum do USA – ESTA, máme vyřízené. Po pár minutách jsme pochopili, že Eta není Esta. Eta je vízum do Kanady, a i když v Kanadě v Torontu pouze přestupujeme, tak jej prostě musíme mít.

Zachvátila nás panika! Letuška nám s milým úsměvem podala malý papírek s webovou adresou, kde je možné si toto vízum vyřídit.  Je přeci jasné, že máme „chytrý telefon“, a že to několika prokliky zvládneme. Zachránil nás počítač, který jsem měla v příručním batohu, tedy původně na sledování filmů v letadle. Vyřízení víza přes počítač není zase tak jednoduché. Připojit se na letištní internet, najít v angličtině správné stránky, odkazy, formuláře, vyplnit formuláře, čísla, nemoci, pasy….zaplatit on-line kartou, no trvalo to přes půl hodiny. Vítězoslavně jsme s vrátili k odbavovací přepážce, kde již téměř nikdo nebyl, všichni již byli odbaveni.

Pak už vše probíhalo tak jak má až do doby nástupu do letadla. Odbavovací pracovník protáhl obličej při pohledu na moji letenku se slovy, že nemám přesné místo v letadle a podal mi letenku s číslem sedadla 49 H. Bylo mi jasné, že se jedná o zadní, velmi nevýhodné pozice. Začala jsem bojovat. Máme připlacená konkrétní místa pro celou rodinu. Pro celou rodinu ano, mimo mě. Prostě na mě zapomněli. Snažil se mi omluvit, ale nakonec jsem skončila v letadle v poslední řadě u okna. Místo to věru nebylo úplně špatné, moje spolucestující byla asiatka drobné postavy, takže jsme se vzájemně neutlačovaly, ale manžel a ostatní rodina byli v přední části letadla.

Po startu se objevil zásadní problém…klimatizace. Nad mojí hlavou se sepnula silná, ledová klimatizace, která naháněla vzduch do celého kokpitu letadla. Měla jsme pocit Amundsena uprostřed vánice na severním pólu. Moje sousedka si oblékla bundu, nasadila kapuci a usnula. Já jsem měla jen slabou mikinu. Zachvátila mě panika!

Letadlo, do kterého jsme nastoupili už něco pamatovalo. Ošuntěné potahy na sedačkách a kapky od kávy a jiných nápojů na stěnách dávaly najevo, že tento stroj přelétá oceán již několik desítek let. O multimediálních obrazovkách na sedačkách se ani uvažovat nedalo. Letušky vypadaly spíše jako prodavačky ze supermarketu a jejich zaprané svetříky moc důvěry v tuto leteckou společnost nepřinášely.

Vysvobodil mě manželovo synovec Honza. Přišel mi nabídnout výměnu místa. On byl vybavený bundou i kapucí. Honzíku, děkuji!!!

Nakonec let utekl překvapivě rychle. Shlédli jsme s manželem na počítači dva filmy, spořádali jsme ne moc dobré jídlo, které nám bylo servírováno a v půl jedné šťastně přistáli na letišti v kanadském Torontu.

Letiště v Torontu je poměrně malé, ale příjemné, až na místní celní pracovníky…Procházeli jsme opět letištními kontrolami, letenky, pasy, batohy, vše stejně jako v Praze. Naše spolucestující měla smůlu. Celník objevil v její kabelce maličký ozdobný nožík s otvírákem, který měla po své mamince. Podle pravidel jej u sebe mohla mít, ale celník tvrdil, že ne, a zabavil jej….asi se mu líbil.

Postupovali jsme kontrolami dál včetně pohovoru s imigračním úředníkem, který nás údajně měl lustrovat různými otázkami, aby zjistil, jestli nejedeme do Ameriky páchat trestné činy a škodit.

Asi měl dobrou náladu. Po první otázce odkud jsme, mu pravděpodobně došlo, že si s námi v angličtině moc nepokecá, sejmul nám otisky, vyfotil oči, orazítkoval pasy a vpustil do vytoužené Ameriky, tedy amerického území na kanadském letišti.

S pocitem vítězů nad všemi úředními šimly jsme si sedli do první letištní restaurace a objednali si pravé kanadské pivo. Bylo dobré a silné.

Nastoupili jsme do letadla, které nás mělo dopravit z Toronta do L.A. Tentokrát jsme dostali svá objednaná místa, letušky byli krásné a milé. I kapitán byl milý fešák. Po nástupu do letadla před nás předstoupil a se sněhobílým úsměvem nám oznámil, že letadlo má malou poruchu, a že náš odlet bude zhruba o deset minut opožděn.

V tu chvíli jsme mu to ještě všichni věřili, vždyť byl tak milý a krásný…Oprava porouchaného letadla se protáhla na hodinu a půl a věřte mi, že bych nikomu nepřála pocit, když vám přímo pod zadkem něco montují v letadle, ve kterém máte další čtyři hodiny letět. Mladík, který seděl vedle mě byl z celé situace tak vystresovaný, že musel požádat letušku o léky na uklidnění.

Konečně jsme se vznesli. Podle hesla: „kdo spí, ten přežívá“ jsem si nasadila na oči škrabošku, pustila do uší potichu nějakou vážnou, uklidňující hudbu a usnula.