Deníček mé americké cesty – kapitola VI – Stromy zrozené z ohně

Noc v horách Sierra Nevada v campu Kings canyonu ve výšce 2 500 m n m byla opravdu chladná. Teplota spadla až k nule, možná těsně pod ní.  Oblékly jsme se snad do všeho, co naše zavazadla obsahovala. Několik dní před tím jsme trávili v teplotách nad třicet stupňů a teď…teplotní šok. Zachumlali jsme se do dek a přitulili k sobě…konečně. I zima může mít své výhody.

V noci z karavanu nikdo nevycházel. Nadšeně jsme využívali toaletu uvnitř vozu. Důvodem byla již zmíněná zima, ale existoval ještě jeden pádnější důvod. Medvědi! Všude kolem nás byly umístěné velké cedule, které varovaly před přítomností medvědů a také poučovaly co dělat, pokud je potkáte. Hlavně jim nebrat jídlo! Pokud jej uloví, či se jim snad zalíbí váš batoh, bota nebo bunda, s radostí a jim je přenechte. Hlavně se s nimi nepřetahujte a nebojujte. Vítěz je předem známý!

Vůně jídla a odpadků je to, co je láká k lidským obydlím. V kempu byl tento problém vyřešen elegantně. U každého parkovacího či kempovacího místa stál plechový kontejner na uložení potravin, aby nepůsobily jako návnada pro medvědy. Tam bylo nutné potraviny zamknout, aby nevydávaly lákající vůni.

Všude kolem nás mezi stromy parkovaly různě velké karavany, ale také tam bylo postaveno nespočet stanů, ve kterých lidé nocovali. Měli můj velký obdiv. Nejenom zima, ale i přítomnost divokých zvířat by mě od tohoto způsobu spaní velmi odrazovala.

Příroda pro nás vykouzlila úchvatné ráno. Vyšla jsem z karavanu a okamžitě byly všechny moje smysly jako očarované. Obrovské  jehličnany, mezi nimiž se vypínaly k nebi i sekvojovce, oblé balvany, na kterých se honili proužkované veverky  – čipmankové a prosvítající paprsky slunce v korunách stromů dávali tušit příchod slunečného dne.

Po snídani jsme vyrazili na prohlídku jednoho z největších a také nejstarších druhů stromů na zemi, a to sekvojí. Když jsme vystoupili na parkovišti, které se rozkládalo na začátku naučné stezky mezi sekvoji zatajil se nám dech. Velikost a majestátnost těchto stromů starých několik tisíc let nelze téměř ani popsat.

Sekvojovce dosahují výšek přes 100 metrů a stáří několika tisíců let. Říká se jim mrakodrapy mezi rostlinami a opravdu tak působí. Abyste mohli zahlédnout jejich nádhernou korunu musíte si při záklonu podržet krk, aby vás nebolel. A vyfotit se u takového vrostlého sekvojovce také není jednoduché. Objektiv jej celý pojme až z dost značné dálky.  Zajímavostí je, že ke svému vzniku potřebují požár. Říká se, že sekvoje se rodí z ohně.

Semínka těchto obrovských stromů jsou velmi malá a mají i malou zásobu živin potřebných pro svůj růst. Mladé rostlinky tak nedokážou obstát v konkurenci ostatních rychleji rostoucích rostlin. Při požáru drobná vegetace shoří, z jehličí se stane výživný popel plný látek potřebných pro růst, zatímco mohutným stromům krytým silnou kůrou s větvemi vyrůstajícími vysoko nad šlehajícími plameny oheň neublíží. Naopak napomůže otevřít jejich šišky a na zem se snese sprška drobounkých semínek, jež nacházejí ideální podmínky pro svůj růst.

Je úžasné, že se už na konci devatenáctého století našli lidé, kteří se do těchto odlehlých oblastí odstěhovali a chránili sekvoje před jejich vytěžením a devastací. Až po druhé světové válce zde byl vyhlášen národní park.

Při procházení mezi stromy jsem měla pocit jako bych procházela silnou „nabíječkou“. Energie z nich sálala tak zvláštní a magická, že člověk měl nutkavou potřebu každý strom obejmout a pohladit. Úchvatné místo, úchvatná příroda.