Deníček mé americké cesty – kapitola III. První národní park

Hurá, vyjíždíme z města do přírody. Výjezd z L.A. trval několik hodin, ale nám to nevadilo. Těšili jsme se na první národní park, a to Joshua tree.

Poskládali jsme se v karavanu, tak jak každému za jízdy vyhovovalo. Manžel s Honzou zaujali pozice na postelích a „jistili nás zezadu“. Další dva cestující si sedli do pohodlných sedaček a vše jistili zleva, Janička v přední linii navigovala Františka, který se zabořil do pohodlného křesla za volant svého karavanu a jízdu si náležitě užíval. Já jsem zaujala pozici u jídelního stolečku, ne kvůli jídlu, ale proto, abych si na něj mohla položit tablet a psát.

A jeli jsme a jeli jsme a jeli jsme….Najednou jsem si uvědomila velikost této země. Uvědomila jsem si, že tady vlastně nemá smysl spěchat, protože vlastně nic neuspěcháte. Pokud budu chtít být z Mariánských Lázní dřív v Plzni, tak prostě přidám plyn a budu tam dřív. V Americe vidíte v dáli před sebou horizont, kolem sebe polopoušť se suchými keři a hory. Pokud přidáte plyn, tak stejně stále vidíte horizont v dáli, polopoušť se suchými keři a hory. Najednou se uklidníte a přijmete to jako fakt. Prostě jedete a až tam budete, tak tam budete.

Vjeli jsme do dlouhého údolí poblíž Palm Springs kde tak silně foukal vítr, že se náš vysoký karavan rozhoupal jako dětská hračka a František se musel opravdu soustředit, abychom dojeli v pořádku. Pro nás to bylo dobrodružství, pro něj asi moc ne…Zastavili jsme v malém městečku při cestě, jelikož Janička našla na mobilu, že by tam měla být dobrá mexická restaurace…a byla. Super jídlo „fachítas „ doporučuji všem. S břichy plnými k prasknutí jsme se odvalili do karavanu a statečný František za volant.

A už jsme tady…Jushua tree park. Nádhera! Veliké kopce, které vypadají jako by tam nějaký obr vysypal kýbl kamení střídají krásné skalní útvary. Hladké oblé skály barvy smetanové mléčné kávy nás uchvátily. Mezi nimi se k obloze vypínaly větvě stromu Joshua, podle kterého je park pojmenován. Průvodce říká, že se tento park rozkládá v místě, kde se setkávají Sonorská a Mohavská poušť. Národní park je pojmenovaný podle obří Juky krátkolisté, která svoje větve vypíná k nebi a prvním osadníkům připomínala modlícího se Jozu.

Zastavili jsme u první naučné stezky a pustili se mezi skalní útvary. Slunce svítilo jako o život, ale horko nebylo. Vylezla jsem na jeden z mnoha skalních útvarů a rozhlížela se kolem. Bylo to úchvatné!

Silný vítr, který se proháněl mezi skalami mi svým zvukem připomínal vánici v zimních horách u nás v Čechách. Bylo to velmi zvláštní. Zvuk jako v zasněžených horách, ale přitom jsem stála na rozpálené skále.

Přesunuli jsme se do RV parku, což byly vlastně asfaltové cesty mezi skalami s místy označenými čísly. U každého čísla pak bylo ohniště a stůl s lavicemi. Našli jsme si hezké místo pod skalou a utábořili se.

Mystické místo. Sledujete západ slunce za oblými, majestátními skalami, a ihned po západu slunce se začnou jako v pomalu se zhasínajícím kině objevovat na obloze hvězdy. Je jich více a více, až vám nad hlavou září miliony hvězd, vidíte mléčnou dráhu, která se pomalu na jedné i druhé straně klopí k horizontu a občas nad vámi přelétne meteorit. A celou dobu máte pocit, že obloha je jen těsně nad vaši hlavou. Jen natáhnout ruku…Prostě ráj!

Nemohla jsem dospat. Každou chvíli jsem se budila, abych nepropásla pomalé rozednívání a východ slunce. Chtěla jsem si sednout na plochou skálu kousek od našeho karavanu a pomalu pozorovat toto divadelní představení s názvem „východ slunce“.

Povedlo se. Vysoukala jsem se z postele po šesté hodině a potichu vyklouzla z karavanu. Usadila se venku a pozorovala neskutečnou hru barev na obloze od tmavě modré, přes sytě modrou, blankytnou, oranžovou až jsem se dočkala. Jako hlavička malého rozpustilého kluka vykouklo na mě sluníčko z poza jednoho vrcholku skály v dáli přede mnou. Byl před námi nový krásný den.