Mystická Iravádí

Sedím na výletní lodi a moje mysl se pomaličku dostává do nádherného klidového stavu. Do stavu, kdy myšlenky hlavou prochází jen zpovzdálí, nevšímám si jich, až téměř odejdou. Hlučný lodní motor mě zpočátku velmi rušil, ale pravidelný drkotavý zvuk nakonec působil jako uvolňující mantra, která vás postupně dostane do meditačního stavu mysli.

Pluji po řece Iravádí. Už při pomalém vyslovení zní název velmi mysticky, orientálně. Řeka Iravádí je velkým tokem, který se se svými meandry točí po celé Barmě.

Barma, země chudá, prosycená buddhismem a plná milých usměvavých lidí.

Rozhodnutí, že tuto zemi navštívím bylo rychlé, ale odhodlání k odjezdu zrálo několik let. Různé vojenské konflikty nečinily tuto zemi vždy bezpečnou. V posledních letech však tomu začíná být naopak, země pomaličku zaznamenává vzrůstající zájmem turistů. Osobně to vnímám pozitivně, ale jen do určité míry. Zvyšující se cestovní ruch této chudé zemi a zejména jejím obyvatelům může přinést lepší životní podmínky, tak aby se neopakovaly hladomory, které provází celou její historii. Druhou stránkou je však ztráta autenticity této nádherné země. Pokud by zde vyrostly betonové mrakodrapy, dálnice, metro a luxusní hotely jako v sousedním Thajsku, tak dle mého názoru se začne vytrácet ten úžasný až mystický duch buddhismu.

Barma je opravdu zemí buddhistickou. Kam se podíváte všude jsou chrámy a zejména pagody maličké, menší, střední, větší i ty obrovské. Zlatý lesk jejich věžiček září do dáli jako by vám chtěl říci:

„Člověče, neblázni, pojď se posadit a zklidnit svoji mysl. Vždyť v životě je potřeba jít střední, klidnou cestou. Cestou, kdy je vyvážena aktivita a odpočinek.“

A tak uposlechnu a jdu…nacházím se v rozsáhlém komplexu, uprostřed něhož se tyčí chrám Mahamuni. V něm je ukrytá veliká socha Buddhy. Podle buddhistické tradice se věří, že se jedná o jedinou sochu na světě, které byla zhotovena ještě za života Buddhy, a to podle jeho vzoru.

S pokorou vcházím do posvátných prostor. Za polootevřenými obrovskými dveřmi vidím část zlaté Buddhovi sochy. Bohužel si nemohu koupit zlatý plátek a s modlitbou jej dát na sochu. Jsem žena. V tomto místě ženy nemohou k soše přímo přistoupit.

Jeví se mi to velmi zvláštní, jelikož to vůbec neodpovídá zásadám buddhismu, ale každé náboženství má své „vykladače“, svoji politickou garnituru, která se prostřednictvím víry snaží věřící ovládnout. Má to křesťanství v podobě papeže a všech duchovních, má to i islám a další víry. To však neznamená, že víra samotná a její znalosti jsou špatné, jen se do nich zatahuje politika, moc, chtění vládnout a ovládat. Buddhismus však není náboženství, je to filozofie, a o to více by zde měla platit svoboda.

S nadhledem přecházím toto omezení a usedám mezi ostatní ženy na kobereček, kde se všechny modlí mantry a prosí o očistu karmy.

K buddhismu mě přivedla touha změnit svůj život. Nežít život v utrpení. Naučit se ovládat svoji mysl, nastavit jí na pozitivní, klidný „chod“.

Učila jsem se meditovat několik let, byla jsem na několika meditačních pobytech s Lámy právě z Barmy. Naučili mě základy, ukázali cestu, a od té doby bylo jen na mě, co s těmito informacemi udělám.

A tak sedím na koberečku, já velká bílá žena z Evropy mezi drobounkými snědými barmánkami a modlím se „ óm mani padmé húm“ – základní buddhistickou mantru. Prosím o očistu karmy mojí a celé mé rodiny a také o to, aby všechny bytosti na celém světě byly šťastné a zbavené utrpení.

Za roky meditací v přírodě či v různých posvátných stavbách a místnostech umím vycítit energii. Silná, pozitivní, léčebná a očistná energie, se u mě vždy projeví zvláštními jemnými, pravidelnými pohyby těla, které nedokáži ovládnout. Velmi silná, očistná energie mi vyvolá to, že mi začnou téci slzy pokory a štěstí. Všechny tyto pocity v chrámu Mahamuni mnou procházely se a tam. Věděla jsem, že to je velmi pozitivní a nechala je na sebe působit tak dlouho, dokud sami neutichly a nerozplynuly se v blažený pocit.  Pak jsem cítila, že mi bylo dáno přesně to, co jsem potřebovala a mohla jsem odejít s povznášejícím pocitem očisty, klidu a míru.

To je ostatně smyslem lidí, kteří se snaží praktikovat zásady této východní filozofie. Málokterý člověk žijící běžný život může dojít k pravé nirváně, nicméně buddhistická filozofie a její praktikování může lidem zlepšit jejich život na zemi. Já v to alespoň věřím.

A tak přicházím k chrámu nejsvětější knihy, kde se od vchodu linou řady bílých malých staveb, které ukrývají buddhistické učení Tripitaka – buddhistický kánon, napsané v jazyce pálí a vytesané do desek, z nichž každá jedna je uschována v jedná z řady těchto malých bílých staveb. Za nimi se k obloze tyčí velká pagoda se zlatou špicí. Na každé světové straně pagody je uvnitř umístěna socha Buddhy. Obcházím pagodu, tak jak se má, tedy po směru hodinových ručiček a u každé sochy Buddhy se zastavím a třikrát pokloním. Vždy tam sedí nějaký muž, který po vykonání mojí modlitby uhodí dřevěným kladívkem do zvonce, a tím vaší modlitbu „pošle“ na ta správná místa. Je to těžko popsatelný pocit. Vibrace zvuku zvonce vás dostává do úplně jiných rovin pocitů a bytí.

Třikrát jsem takto obešla pagodu a pomalu chodbou odcházela, když ke mně přistoupila mladá dívčina a nabízela mi ke koupi zvonečky, zvonce, korálky.

Vím, jak je život v Barmě těžký, a tak jsem si od ní jeden zvonec koupila, ten nejdražší. Na znamení své radosti mi pomalovala tváře tanakou. Je to barva z místního stromu z čeledi citronovníků, kterou zde všichni používají na tváře, aby se nespálili. Dívka mi vykreslila dva nádherné listy, které mě pak celý den příjemně na obličeji chladily a chránili před prudkým sluncem.

Každé promodlené duchovní místo vám vždy dá energii a pomůže vám. A je jedno, jestli to je v Barmě, ve Španělsku anebo v Čechám. Vždy je potřeba k němu přistupovat s pokorou a v modlitbě. V modlitbě jakékoliv, v té vaší, která dobře zní vašim uším a vašemu podvědomí.

A tak sedím na palubě lodi a plavím se po řece Iravádí na své duchovní buddhistické cestě…