Rozbitý karavan a babička Nancy

Vyrazili jsme směrem do národního parku Sequioa a Kings canyon. Plánem bylo dorazit do RV parku v Kings canyon, kde také rostou majestátní stromy – sekvojovce tak, abychom se na ně při usínání a probouzení dívali z okýnka našeho karavanu a kochali se krásou okolní přírody.

Ale…člověk míní, život mění. Po cestě jsme zaujatě pozorovali měnící se přírodu za okýnkem našeho auta. Z nehostinné pouště jsme přejížděli do oblastí rozsáhlé stepi a pomalu do oblasti, kde se již zelenala příroda a kolem nás se míhaly bavlníkové plantáže, vinice, sady s pomeranči, ořechy, broskvemi ( bohužel už po sběru) a také ohrady s krávami a koňmi.

Cesta skvěle ubíhala až do doby, kdy František prudce zastavil u silnice hned u polorozpadlé zastávky. Měli jsme prázdné jedno kolo! Jelikož náš karavan má v zadní části kol více, tak se to nejevilo jako větší problém. Vyskákali jsme z vozu a mužská posádka se jala kolo dofukovat. Když náhle…jedna z kovových nožiček v zadní části vozu, která v noci kotvila celý karavan a nyní sloužila jako hever povolila, zkřivila se a nastal problém…Křivá nožka totiž nemohla zajet zpět a blokovala tím celý pohyb karavanu. Co teď?

Po poradě velkého náčelníka Františka s ostatními mužskými členy posádky bylo rozhodnuto, že je třeba sehnat tzv. rozbrusku a neposlušnou nožku uříznout. Všichni se zamyšleně rozhlédli a došli k názoru, že přeci musí mít tento typ nářadí někdo ze stavení, které jsme viděli zhruba pět set metrů od nás. Janička s Honzíkem dostali úkol.  Jít k nejbližšímu stavení a vyprosit si půjčení rozbrusky. Tak vyrazili.

Náš porouchaný karavan stál poblíž křižovatky u poměrně rušné silnice, kde jezdilo hodně aut i k místním domům. Janička ušla pár metrů a jedno z aut zastavilo. Viděli jsme, jak se poměrně dlouho dohaduje s posádkou. Po nějakém čase se  v doprovodu zastaveného vozu vrátili k nám ke karavanu.

Z auta vystoupila usměvavá blonďatá americká babička společně se svým manželem a s telefonem v ruce. Obvolávala všechny své známé a sousedy aby nám někdo pomohl. To jen my, Češi jsme si naivně mysleli, že v Americe má každý doma rozbrusku. Po chvíli přijelo další auto, ze kterého vystoupil jejich soused, mimochodem majitel domu, ke kterému jsme původně směřovali pro pomoc. Všichni se nám snažili maximálně se srdcem na dlani pomoci, ale zatím nebylo jak. Prostě rozbruska ani jiné podobné nářadí nebylo. Začínali jsme být zoufalí, když kolem nás projel velký americký vůz s nápisem „silniční policie“. Začali jsme na něj  mávat. On se po pár metrech otočil a vrátil se k nám.

Z velkého černého auta vystoupil pravý americký policista, kterého známe z amerických filmů. V černých brýlích a rukou položenu na své zbrani u boku rozvážným krokem přicházel k nám, ke skupince deseti lidí, která se snažila vyřešit problém s porouchaným karavanem.

Blonďatá babička Nancy se na něj obrátila a s velkým důrazem jej žádala o pomoc. Pozorovali jsme jejich rozhovor, kterému jsme moc nerozuměli. Policista se tvářil velmi přísně až nedostupně, ale po chvíli se jeho obličej rozzářil a vybídl Janičku a Františka aby nastoupili k němu do auta, že je odveze do nejbližšího obchodu koupit potřebné nářadí. Později jsme se dozvěděli, že byl spolužákem syna Nancy.

Po pokynutí policisty směrem k Janičce, že si má sednout do policejního vozu se její obličej rozzářil jako u malého dítěte, které dostane svojí vytouženou hračku. Prý si celý život přála jet v americkém policejním voze ….Odjeli, a my čekali…V průběhu našeho čekání u nás zastavily ještě dva vozy a nabízeli pomoc. Dokonce jedna mladá paní nabízela večeři, pokud by se nám nepodařilo vůz včas opravit. Nádherné. Starost a vřelost Američanů byla až dojemná.

Zhruba po hodině se vrátil policista, František, rozzářená Janička a rozbruska. Pak už šlo vše ráz na ráz. Porouchaná nožka se uřízla, všem jsme poděkovali za starostlivost a pomoc a v záři zapadajícího slunce vyrazili do RV campu v Kings canyonu.

Naše auto pomalu projíždělo zatáčky horského masivu Sierra Nevada. Stále jsme stoupali a stoupali. Z jedná strany se vzpínaly skály porostlé různými jehličnany a z druhé strany padal velký sráz do údolí zalitého červeným zapadajícím sluncem. Neexistují slova, která by dokázala tuto nádheru vylíčit.

Do kempu rozkládajícího se v horách mezi stromy, kde jsme tušili i přítomnost nádherných sekvojí, jsme dorazili za tmy. Opekly jsme si klobásky, dali si něco ostřejšího na zahřátí, pořádně se oblékli a šli spát. Byli jsme v horách v divoké přírodě ve výšce kolem 2500 m. n.m.