Jak jsem se učila španělsky

Při svých cestách po světě jsem pochopila, že řeč otevírá lidská srdce a příbytky. Ano, pokud umíte anglicky, tak se domluvíte dobře na letišti, v hotelích, restauracích nebo turistických centrech, ale vězte, že většina obyčejných lidí anglicky neumí. Mluvím tedy o takových státech jako je třeba Srí Lanka, Vietnam, Barma, Peru, Ekvádor nebo i moje milované Mexiko.

Všechny zmíněné země jsem procestovala, ale do Mexika jsem přijela a věděla jsem, že tam musím znovu a znovu a znovu. Latinsko americká španělština, kterou se zde mluví mi zněla neskutečně libozvučně a po pár dnech pobytu v této zemi máte pocit, že jí rozumíte, i když jí vlastně nerozumíte.

A tak zákonitě po mém předposledním, tedy šestém pobytu přišlo pevné rozhodnutí, že se tento jazyk naučím alespoň tak, abych se s běžnými lidmi domluvila a dostala se do jejich běžného života.

Začala jsem tak jako asi většina lidí začíná. Učitel – učebnice – 2-x týdně jedna hodina – šprtání slovíček…Musím upřímně říci, že jsem pochopila, že i když se vnitřně cítím na dvacet, tak můj reálný věk pravděpodobně má vliv na to, že jsem se nedokázala naučit slovíčka nazpaměť jako básničku, tak jak to bývalo dříve ve škole. Samozřejmě, že mimo výuky španělštiny jsem měla v hlavě tisíce jiných starostí prací počínaje a starostí o domácnost konče. Naštěstí jsem měla a stále mám velmi empatickou učitelku, která ze mě dokázala dostat maximum a tolerovala všechny moje „vynálezy“ jak do své hlavy dostat maximum slovíček a frází.

A tak se stalo, že vybavená prvními pěti lekcemi španělštiny z učebnice, základní znalostí časování, skloňování a přítomného času jsem vyrazila do Mexika s vidinou skvělé školy, která ze mě udělá španělsky plynně mluvící Evropanku.

Jak to v životě bývá, člověk míní, život mění…Během prvního dne v mojí vysněné mexické škole se mé představy rozplynuly jako obláček na letní obloze.

Při rozřazovacím pohovoru, kdy měl můj zkoušející zjistit mojí úroveň španělštiny, a podle toho mě zařadit do správné třídy na mě vyšel pán, který evidentně ještě dostatečně nevystřízlivěl po dlouhé nedělní noci a který pravděpodobně někde po cestě do školy poztrácel většinu svých zubů. Takže i kdyby na mě mluvil mojí rodnou češtinou, tak bych mu těžko něco souvisle rozuměla, na tož ve španělštině.

Pokoušela jsem se mu odpovídat, ale do dnes si myslím, že mě ani nevnímal. A tak se stalo, že jsem skončila ve třídě pro úplné začátečníky s dalšími osmi lidmi z různých koutů světa. V této třídě jsem třeba pochopila, jak pro Francouze je těžké mluvit jinou řečí, a jak to vypadá, když bohatí rodiče koupí svým dcerám měsíční kurz španělštiny v Mexiku, ale dcery zajímají úplně jiné věci, než je škola.

Také během prvního dne ve škole jsem si uvědomila, že neochota mě přeřadit jinam a velmi arogantní jednání ředitelky jsou důvody, proč druhý den do školy již nejít a neztrácet drahocenný čas tím, že se budu vše to co už umím učit znovu.

Vrátila jsem se do apartmánu, sedla si ke svému počítači a začala hledat individuální výuku španělštiny v Playa del Carmen v Mexiku. Už druhý den odpoledne jsem byla v jedné z útulných kaváren s mým budoucím učitelem na zkušební hodině.

Prostě v životě to tak funguje stále. To, co pro nás není prospěšné, tak ve svém životě realizujeme velmi těžko a s překážkami. To, co naopak prospěšné je, jde samo bez překážek. A tak jsme se ten den u dobré kávy domluvili na každodenní individuální výuce.

Konečně nastala moje správná školní rutina. Každé ráno jsem vstala v 6.30 hodin. Vyběhla jsem na horní terasu svého apartmánu a udělala meditaci při nádherném východu slunce. Vypila jsem svoji ranní kávu, snědla oblíbenou papayu a vydala se pěšky do školy. Cesta mi denně trvala 45 minut po ulicích probouzející se Playa del Carmen. Nádherné bylo, že po pár dnech jsem si uvědomila, že ráno na ulici potkávám stále stejné tváře lidí, kteří ve stále stejnou hodinu jdou do svojí práce. Po několika dnech jsme se s úsměvem začali zdravit. Bylo to velmi milé. Měla jsem pocit, že sem patřím, že patřím do tepu života tohoto turistického městečka.

Můj učitel se jmenoval Neptali a každý den ráno současně se mnou přicházel do maličké školy pouze se třemi třídami pro soukromé vyučování. Každý den jsme spolu strávili tři hodiny. Tři hodiny intenzivní výuky jen ve španělštině. Říkáte si: „jak jste to udělali, když jste něčemu nerozuměli?“ Nevím, prostě udělali. Něco málo anglicky, hodně pantomima a hodně empatie, a také hodně smíchu.

Neptali je velmi sympatický učitel, který sice vypadá, jako by mu bylo dvacet let, ale ve skutečnosti mu je jednou tolik. Vždy vycítí, co potřebujete. Někdy si jen povídat, někdy hodně „zabrat“. Jeho pohled na život a názory na řadu otázek velmi korespondovaly s mými, a tak se stalo, že polovinu vyučování jsme mluvili třeba o výchově v rodině, o tom, jaké jsou zvyky v Mexiku a nebo o bylinách a přírodním léčitelství.

No…mluvili. On hodně mluvil, já poslouchala a občas podle svých schopností odpovídala. S odstupem doby vidím, jak to bylo důležité. Naučila jsem se jazyk poslouchat a pomalu, jako když se poodkrývá závěs před oknem, se začínalo poodkrývat moje „rozumění“ řeči. I když jsem neznala všechny slovíčka ve vyřčené větě, tak jsem chápala kontext, a to bylo důležité.

Samozřejmě, že nebylo vše idylické. Po prvním týdnu intenzivního kurzu jsem seděla na posteli v mém apartmánu a brečela zoufalstvím, že se to nikdy nenaučím. Neptali mě nešetřil. Rovnou jsme šli na minulý čas, nepravidelná slovesa, řadu nových slovíček…Po dvou týdnech se to však začalo lámat a najednou jsem rozuměla více a více a také dokázala mluvit, a to bez ostychu!

Po čtyřech týdnech intenzivní školy s Neptalim jsem si dodala odvahy a objednala jsem se na šamanské léčení. Sama, bez překladatele, ve španělštině. Šamanka Sára byla velmi milá, a když viděla, že jsem cizinka, mluvila pomalu. Rozuměla jsme jí téměř vše, a to i v řízené meditaci, kdy mne uvolňovala a provázela různými živly a světy.

Stejný scénář se opakoval u mayského bylináře, kam mě poslala. Dvě hodiny mi vysvětloval mayskou bylinou tradici a bylinné léčení. V kontextu jsem mu vše rozuměla a později jsem jej ještě několikrát navštívila.

Prostě se stalo to, co jsem si přála. Moje znalost místní řeči, i když nedokonalá otevřela srdce a příbytky lidí.

Ve výuce španělštiny pokračuji dál se svým učitelem Neptalim, a to formou on-line a už se těším, až se na podzim opět v Mexiku setkáme. To, co jsem zažila já, můžete zažít také. I vy se můžete naučit španělsky, a je jedno jestli vám je dvacet nebo šedesát. Prostě s Neptalim to jde!

Víte, že španělština je na světě druhým nejvíc rozšířeným jazykem?

INDIVIDUÁLNÍ VÝUKU ŠPANĚLŠTINY S MÝM UČITELEM NAJDETE

ZDE