Síla pouti do Santiaga de Compostela

Věřím, že každý člověk ve svém životě někdy pocítí silnou touhu být chvíli sám. Ve svém klidu a samotě si srovnat myšlenky a pocity a třeba najít nový směr, nový začátek.

Od mého intenzivního zážitku v Lurdách jsem na sobě duchovně pracovala. Přišel mi do života můj úžasný duchovní průvodce, hodně informací jsem čerpala z knih, ale aby se vše uskutečňovalo, bylo potřeba všechny tyto znalosti a doporučení uvádět do praxe. Hodně lidí, se kterými se setkávám v mé poradně mi říká, že přečetli to a ono, že vědí co dělat. To je však jen jeden krok. Druhý, daleko náročnější je rady intenzivně praktikovat. Teprve potom se změny dějí.

Celou historií lidstva se prolínají duchovní očistné poutě, a to v různých formách, v různých dobách a také v různých typech víry. Všechny však mají jedno společné. Zklidnit svoji mysl, soustředit se na duchovnost, propojit svoji duši s vírou, s přírodou, s uzdravující energií.

Vše procítit, prožít tak, aby došlo k vnitřní pozitivní transformaci. Je to velmi intenzivní spojení s často nevídaně nádherným a obohacujícím výsledkem. Člověk však k němu musí přistupovat nejenom s vírou, ale také s velkou pokorou bez očekávání jakýchkoliv výsledků. Pouze být a nechat se prostoupit světlem.

Zatoužila jsem vykonat očistnou pouť, spojit se s léčivou energií, být chvíli sama v sobě jen v přítomnosti všeobjímající láskyplné energie. Vyslala jsem tuto myšlenku, tuto moji touhu do vesmíru a odpověď na sebe nedala dlouho čekat.

Jeden zimní večer jsem zapnula televizi a na obrazovce se objevil nádherný kostel s obrovskou kadidelnicí. Zůstala jsem nehnutě sedět v křesle a se zatajeným dechem sledovala skvělý dokument o poutní svatojakubské cestě do španělského Santiaga de Compostela. To je ono! Bylo rozhodnuto.

Během několika dnů jsem si koupila letenku a začala plánovat cestu. Jaké bylo však moje zklamání, když jsem zjistila, že v českém jazyce (v té době) vyšla o této cestě pouze jedna kniha, a ta je již rozebraná. Tak jsem si objednala průvodce v německém jazyce od našich „západních sousedů“. Jak to však v životě bývá, když je vám osud nakloněn a něco máte opravdu udělat, po několika týdnech se mi dostala do rukou kniha v českém jazyce, kterou jsem potřebovala, abych přesně svoji pouť naplánovala.

S ohledem na omezený čas, který jsem mohla na cestě strávit jsem naplánovala výchozí místo z městečka Samos, 114 km od Santiaga de Compostela. Cesta byla vypočítaná na 6 dní.

Pozorný čtenář v této pasáži pravděpodobně očekává podrobný popis celé mojí, resp. naší (můj manžel se ke mně připojil) pouti do Santiaga de Compostela.

Při psaní však zjišťuji, že to nelze. Prostě si jí takto nepamatuji. Celá pouť je pro mě jako sen. Takový sen, ze kterého se ráno probudíte, máte nádherný, těžko popsatelný pocit, ale pamatujete si z celého snu jen útržky.

Z praktických věcí mohu všem doporučit při balení opravdu zodpovědně zvažovat, co do batohu, který se na několik následujících dní stane součástí vašeho těla dáte. Věřte, že dnes bych si i vymačkala pastu jen v tom množství, které potřebuji na 6 dní, koupila si malý dětský kartáček a vzala si jen dvoje spodní prádlo s tím, že si jej večer vždy přeperu. Do dnes cítím svoje boky, jak se mi do nich neúprosně batoh zařezává a vytváří bolestivé odřeniny a modřiny.

Opatřete si knižního průvodce, ze kterého bude jasné, kde je nejbližší vesnice či městečko a naplánujte si cestu tak, abyste byli schopni do cíle za ten den dojít. Pokud se vám to nepodaří, tak zůstanete uprostřed hor, polí a luk bez vody a bez jídla (pokud je netáhnete v batohu). Dle mých zkušeností je naprosto zbytečné jídlo s sebou nosit vyjma nějakých energetických tyčinek. Dobré je si cestu správně naplánovat. Tuto část nepodceňujte zejména v první části cesty do Santiaga de Compostela, která vede přes Pyreneje. Tu jsem však neabsolvovala. Celá základní tzv. francouzská pouť je totiž dlouhá 790 km a začíná ve Francii 8 km od Španělských hranic v podhůří Pyrenejí. Jinak existuje ještě dalších dvanáct poutních cest, které do Santiaga de Compostela vedou.

Naše první noc byla v ubytovně, kterou majitelé zrekonstruovali z bývalé konírny. Do dnes cítím intenzivní pach koní, který se linul ze starých cihlových zdí a zaryl se do našeho oblečení na několik následujících dní.

Cesta je velmi přehledně značena typickými svatojakubskými mušlemi a také cedulkami. Není možné zabloudit, a to nejenom kvůli dobrému značení, ale také proto, že po cestě neustále někdo jde. Před vámi, za vámi, chvíli vedle vás. Jsou to různí lidé, různé národy, příběhy i motivace pro svatojakubskou pouť.

Potkáváte lidi, kteří jí berou jako sportovní výkon. Čím více a rychleji, tím lépe…je to takové naše „západní, moderní“ pojetí této cesty, dle mého názoru nepochopení celého významu poutí.

Potkáváte Asiaty, kteří co krok, to zmáčknutá spoušť na jejich fotoaparátu. Neustále se usmívají a pravděpodobně tu jdou jen proto, že se to dočetli v průvodci.

Potkáváte skupinky veselých Španělů, kteří chodí poutní cestu každoročně většinou ve větších skupinkách a nechají si svá zavazadla převážet do předem objednaného ubytovacího zařízení v místě cíle cesty.

Potkáváte však i lidi, kteří pojali stejně jako my, poutní svatojakubskou cestu tradičním způsobem – duchovně. Jdou osamoceni většinou v modlitbě, jsou ve svém nitru. Vyzařuje z nich zvláštní klid a pokora. Potkávali jsme se s nimi vždy v kostele v cílech našich jednotlivých etap. Na této cestě je úžasné, že každý večer v městečku na trase probíhá bohoslužba pro poutníky. I když je ve španělštině, tak máte pocit, že všemu rozumíte, a že vykonávající farář vám žehná a podporuje váš duchovní růst na vaší pouti.

Šli jsme s manželem každý zvlášť. Sice na dohled, ale každý zvlášť. Každý jsme měli své modlitby, dnes se jim moderně říká afirmační modlitby, ve kterých jsme celou cestu absolvovali.

Asi milionkrát jsem opakovala afirmační modlitby na odpuštění, na zdraví, na očistu…až se staly mojí součástí, mojí realitou. Každému přeji tento očistný proces a zejména výsledný pocit klidu, míru a čistoty ve vaší duši. Není možné tento pocit sdílet, každý člověk si jej musí prožít sám a svým způsobem.

Věřte mi, že cesta, po které půjdete je promodlena milióny předchozích poutníků. Cítíte z ní silnou pomocnou a očistnou energii, která vyzařuje i z malých kostelíků a kaplí lemujících vaši pouť, a i z omamně vonících dubových a eukalyptových lesů.

Když pak po více jak sto kilometrech vstoupíte do majestátní katedrály v Santiagu de Compostela, a kolem sebe vidíte stovky dalších šťastných poutníků, kteří čekají na polední mši pro ně, máte pocit, že není na světě nic většího a důležitějšího než ten pocit klidu a míru, který ve vaší duši právě zakořenil.

A tak…buen camiňo!