Drozd lupič

Příroda je jako divadlo. Denně v ní probíhají stovky různých představení. Někdy je to drama, jindy, a to častěji komedie, ale vždy má něco zajímavého v repertoáru.
Onehdy jsem seděla se šálkem ranní kávy v pergole před domem a pozorovala probouzející se přírodu. Miluji letní rána, kdy vycházející slunce prozáří krůpějky ranní rosy na trávě a listech a ptáci se předhánějí ve zpěvu svých ranních trylků.

Jeden z nich však nezpíval. Schovával se za keřem zrajícího červeného rybízu a pozoroval své okolí. Malý keříček rybízu je hned za plotem u souseda, který je vášnivým zahrádkářem. Už v těchto brzkých ranních hodinách okopával sazenice jahod zhruba dva metry od rybízu.

Zaměřila jsem se na poskakujícího Drozda, a ej hele! Už byl v keříčku a šikovně držel kuličku červeného rybízu v zobáku. Očička mu svítila a bystře pozoroval okolí. Soused jako by něco tušil, se narovnal a podvědomě se otočil směrem k rybízu. Chytrý Drozd však neulétl. Téměř nepozorovaně seskočil z větvičky stromku na zem a jako zkušený zloděj nehlučně odhopsal po zemi do keříku trávy, kde se schoval a pozoroval dění.
V tu chvíli mi už tekly po tváři slzy smíchu, který jsem se snažila v sobě dusit. Podobný scénář se ještě několikrát opakoval, až na keříku nezbyla žádná zralá kulička. Drozd s vítězoslavným pokřikem odletěl. Soused se zvedl od jahod a šel se podívat na svůj malý keřík s rybízem. Když nad ním začal nevěřícně kroutit hlavou, tak už jsem to nevydržela a začala se nahlas smát.

Celý den ve mně zůstal tento pocit, pocit smíchu, radosti a štěstí. Uvědomila jsem si, že příroda má pro nás vše, co potřebujeme nejenom potravu pro tělo, ale i potravu pro duši. A tak každý den chodím do tohoto nádherného divadla zvaného PŘÍRODA.