Jsme jako semínka z hvězd…

Narodíme se na tuto zemi jako semínko spadlé z hvězd. Hledáme úrodnou půdu plnou lásky, něhy a výživy pro náš růst. Rosteme, zrajeme až často dojdeme do stádia, kdy začneme přemýšlet jak dál…

V určitém věku se nám stává, že můžeme začít stagnovat, do jisté míry zůstat v životě stát a jen být ve svých naučených reakcích a vzorcích, které nám mohou přinášet falešný pocit bezpečí. A nebo najdeme odvahu, což často ve vyšší věku není jednoduché, a rozhodneme se opět růst a měnit své zacyklené a stagnující způsoby chování pro svůj prospěch. Jedním ze způsobů překonávání vlastních strachů a zacyklených vzorců chování je opustit svoje známé a vyšlapané cesty a začíst cestovat.

Cestování přináší naprosto nové úhly pohledu na svět a na sebe sama a dokáže nás zbavit strachů a různých falešných přesvědčení často efektivněji než roční docházení do psychologické poradny.

Tentokrát mi na mých cestách bylo psychologem malé dítě s Downovým syndromem….

Miluji temazcal. Poznala jsem sílu této příjemné očisty už na své první cestě do Mexika, a vždy když přijedu, tak to bývá první věc, kterou hledám. Tentokrát se mi však otevřela cesta k úplně jinému temazcalu.

Rozhodly jsme se s kamarádkou, že se po náročném týdnu, který ona strávila v práci a já ve škole španělštiny, uvolníme a zrelaxujeme v malé vesničce San Sebastian, která stojí v těsné blízkosti archeologické zóny Teotihuacan. Teotihuacan je místo podobné Machu Pichu, pyramidám v Egyptě nebo Stonehenge. Je to místo nabité magickou energií, kde vám stačí jen být a už se buňky vašeho těla dokáží sami přirozeně rychle regenerovat. V této zóně jsou nejenom pyramidy a dávné stavby, ale také nepředstavitelné množství podzemních chodeb a jeskyní, které souvisí s tímto magickým místem. Místní obyvatelé tu žijí století úzce spojení s energií dávných obyvatel, s jejich tradicemi, znalostmi přírody a léčení. O velikosti tohoto místa věděl i spisovatel a autor světově známé knihy Čtyři dohody, Migel Ruiz, který zde často meditoval.

A tak jsme se tento víkend toulaly mezi stěnami dávných staveb, meditovaly a prohlíželi si místa, kam mnoho turistů nechodí. Věděly jsme, že druhý den nás čeká temazcal s místním „abuelem“, který stále žije podle dávných tradic velmi chudým, ale zároveň bohatým způsobem života. Seznámili jsme se s ním náhodně týden před tím, a on nás pozval k sobě domů, do temazcalu, který není upravený pro turisty, který je tradiční, a navíc je umístěný pod římsou otevřené jeskyně v linii pyramidy Slunce. Toto pozvání jsme nemohly odmítnout.

Alejandro nás vyzvedl v hotelu a odvezl na místo, kde se kdysi dávno propadla zem a přirozeně se otevřela jeskyně, která patří do soustavy celé sítě podzemních chodeb a jeskyní v Teotihuacanu. On se svojí rodinou zde vytvořil posvátné místo na konání temazcalu a tradičních očistných obřadů. Nepředstavujte si však místo s vydlážděnou podlahou, skříňkami na odkládání věcí a sprchou s teplou a studenou vodou. Vše je v přírodě a zasazené do ní s její hlínou, prachem a rostlinami.

Začaly jsme Alejandrovi pomáhat připravovat dřevo na oheň, do kterého se následně posvátně vloží lávové kameny, aby se rozpálily a pak postupně vkládaly do temazcalu, kde jej zahřívají a společně s párou vznikající jejich poléváním vytváří teplo.

Když jsem se sehnula pro další hromádku klacíků najednou se vedle mě objevil malý človíček. Byly mu necelé tři roky a na první pohled bylo vidět, že přišel na tento svět s Downovým syndromem. Díval se na mě svýma černýma očima a podával mi větývku. Černé pevné vlásky měl spletené do dvou copánků, na sobě starou mikinku, tepláčky a černé zimní botičky.

První myšlenka, která mi proběhla hlavou bylo…“co tady dělá toto postižené dítě? Vždyť my tady připravujeme posvátný temazcal, tady nemá co dělat…“ Okamžitě jsem si uvědomila svůj podvědomý program, který vytvořil tuto myšlenku, prosvětlila jí světlem a odsunula ze své mysli pryč. Neztotožnila jsem se s ní, jen jsem jí viděla, pousmála se nad její stupidností, uvědomila si, že se jedná jen o program a odsunula ji. To mi umožnilo, pozorovat toto nádherné dítě bez jakéhokoliv posuzování a odsuzování a přijímat jeho moudrost.

Bylo nádherné se dívat, jak se k němu jeho rodina chová. Všichni jej nechávali přirozeně být součástí všech rituálů a léčení a tak ono přirozeně vědělo jak se má chovat, co má dělat.

Připravili jsme se na temazcal, oblékly si plavky a začali postupně do temazcalu (uzavřený prostor podobný stanu tvaru iglú) vkládat rozpálené kameny, aby se začínal prostor ohřívat.

Malé dítě bylo neustále naší součástí. Nosilo klacíky, kamínky a byliny. Vše dělalo absolutně přirozeně, přesně vědělo kudy a jak se pohybovat aby se nespálilo a nezranilo.

Sedla jsem si dovnitř temazcalu a otevřeným vchodem pozorovala, jak se pohybuje venku v naprostém splynutí s místem a přírodou. Pak si v jednom momentu vzalo malou dečku a vešlo k nám do temazcalu. Pomohly jsme mu se svléci. Lehlo si na dečku a prostě s námi v tichosti jen bylo.

Pozorování tohoto dítěte pro mne bylo velkou duchovní školou. Byl to malý človíček s obrovskou moudrou duší. Stará moudrost z něj jen sálala. Opět mi připomněl, jak je důležité neposuzovat, jak je důležité přijímat svět srdcem a ne očima a rozumem. Připomnělo mi, jak nás strachy a naše vnitřní předsudky svazují a limitují naše poznání skutečného světa a nás samých, naši podstatu a esenci.

Tento den jsem zažila nejkrásnější temazcal ve svém životě. V náručí tepla lávových kamenů, páry místních bylin, hudby z bubnu „abuela“ a energie malého dítěte jsem byla já opět svým dítětem. Pustila jsem zakořeněná traumata a uvolnila svoji vnitřní podstatu, se kterou se na tuto zemi všichni rodíme jako semínka spadlá z hvězd….