O naději v těžkém bytí

Člověk je jako cibule. Když se narodíme, tak jsme malé jarní cibulky s nádherně bělostným jemným obalem, jen se do nás zakousnout. Jak rosteme, tak se díky svým životním zkušenostem a činům postupně obalujeme jednotlivými plátky až je z nás jednoho dne žlutá cibule s občas nevzhlednými, pomačkanými a často nepotřebnými vrstvami.

Každá z tmavších, odumřelých vrstev naší cibulky je ta chvíle, kdy jsme v životě vlivem nějaké události hluboko v sobě pohřbili svůj božský původ, svoji vnitřní pravdu a radost. Jsou to situace, kdy jsme se jako děti nemohli svobodně projevit a zachovat si v sobě a ve svých činech a názorech božskou podstatu, se kterou jsme přirozeně přišli na svět.

Jsou to také chvíle, kdy jsme ve jménu pravidel společnosti a slušného chování vykonali skutky, které nebyli úplně v pořádku, a které mohly lidem kolem nás ublížit, i když jsme je vykonali nevědomky, jen v rámci naučených společenských či rodinných vzorců chování. Takové skutky mohli být jak tělesné, tak třeba pouze slovní.

Jsou to chvíle, kdy jsme začali posuzovat a odsuzovat lidi kolem sebe a celý svět, který je přirozeně stvořen pro naše dobro, ale my jsme jej neviděli jako nádherné místo k bytí.

Jsou to chvíle, kdy jsme přestali být vnitřně radostnými dětmi žijícími v přítomném okamžiku, radujícími se ze zázraku života.

Mnoho starých a odumřelých vrstev cibule nás začne obklopovat, když přestaneme odpouštět. Každý pocit křivdy a nenávisti jak vůči druhým, tak vůči sobě nebo přírodě a světu nám vytvoří nepříjemnou vrstvičku, která nás dusí a brání nám v životním růstu.

Některým lidem tyto vrstvy nevadí a říkají si, že jsou přeci už staré cibule a se svými vrstvami dožijí. Možná ale nemají dostatek víry a odvahy svoje vrstvičky odstranit. Neuvědomují si, jak těžce se se starými nevzhlednými vrstvami žije. Jak nás omezují ve svobodném životě plném zdraví, lásky a radosti. Prostě si na svoje staré vrstvy zvykly, sice na ně nadávají, ale oloupat je nechtějí.

Jsou ale lidé, kteří si uvědomují, že je možné být celý život mladou jarní cibulkou, ale znamená to opravdu hodně vnitřní práce. Znamená to si uvědomit, že na sobě nějaké ty tmavě žluté staré a silně omezující vrstvy mám. Přijmutí této skutečnosti je prvním základním krokem změny. Druhým krokem je silné rozhodnutí, že se svými vrstvami chci něco udělat, tedy, že se jich chci začít pomalu zbavovat. A věřte mi, není to práce jednoduchá, ale stojí to za to!

Jak to bylo…

Před několika lety jsem došla do krizového životního bodu. Vše se v mém životě bortilo. Rodina, vztahy, zdraví, hrozilo mi, že nebudu mít střechu nad hlavou. V té době jsem potkala úžasného člověka, který se stal mým životním průvodcem a učitelem. Nejdříve mě pohladil a utěšil, potom poléčil moje bolístky a pak mi s razancí přísného, ale milujícího a spravedlivého učitele ukázal, že pokud chci jít v životě nahoru musím začít odlupovat nepotřebné, omezující slupky mojí cibule.

Když je člověk na dně, tak má jen dvě možnosti. Zůstat tam a utopit se anebo se s co největší silou a vírou v život odrazit a plout nahoru. V tomto případě začít odlupovat slupky svojí cibule. A tak jsem začala!

Ty nejsilnější a nejhouževnatější slupky vznikají v rodině výchovou a podvědomě naučenými vzorci našeho chování. Naši rodiče dělali vše, co v tu chvíli mohli a znali, aby nás dobře vychovali. Dobře ve svém pojetí světa. Takže nás učili v dobré víře některá omezení a vzorce podle, kterých automaticky v životě jednáme, ale které nám mohou přinášet život plný zklamání a těžkostí.

Typický je třeba vzorec „hodná holčička, „hodný chlapeček“. U mě byl tento vzorec chování velmi silný. Prostě jsem byla vychovávaná ve strachu, a to způsobilo, že jsem se chtěla i v dospělosti všem lidem zavděčit často na svůj úkor nebo na úkor mojí rodiny. Také to způsobilo moje vnitřní nepřijetí, tedy to, že jsem se neměla ráda.

Moji rodiče mě také dali silný vzorec chování – posuzování druhých. Neustálým posuzováním a odsuzováním druhých se podvědomě snažíme posílit svoje nízké sebevědomí, ale neuvědomujeme si, jak hodně tím škodíme sobě a druhým.

Vzorců chování, které ničí naše životy máme v sobě velké množství, a se všemi lze s láskou pracovat.

A tak jdu už několik let svojí cestou. Snažím se odlupovat vrstvy svojí cibule. Někdy je to cesta zábavná, jindy dobrodružná a pokud ztratím v životě koncentraci, tak si opět nějakou novou cibulovou vrstvičku vyrobím. Uvědomila jsem si, že to je práce na celý život, že vlastně je to to, co se dočteme ve známém citátu: „cesta je cílem.“

Myslím si, že je velmi důležité si z odlupování vrstev své cibule udělat krásnou celoživotní práci, která nikdy nekončí, jen se z ní stává postupem času hobby nebo „koníček“, který nás baví, a který je každodenní součástí našeho života, protože cítíme, že nám v každém okamžiku dělá naše bytí lehčím a radostnějším.

Tak jako všechny začátky, tak i tento může být těžký. Jak jsem začínala já?

Tak jak mi můj duchovní učitel radil, nebo jsem jeho rady chápala. V prvních krocích bylo nutné odpustit jednotlivě svým rodičům, svému partnerovi, svému dítěti a v neposlední řadě sama sobě. No teda! To byl úkol!

V té době jsem ale byla téměř na životním dně. A tak jsem si řekla, že to zkusím, jelikož mi vlastně už ani nic jiného nezbývá. Začala jsem dělat dennodenně modlitby. Někdo by řekl afirmace, je jedno jak to nazveme, co je ale důležité je to, co se dočtete v celé řadě knih.

Aby se nějaká vaše modlitba, afirmace ve vašem životě zrealizovala je nutné, aby byla srozumitelná, jednoduchá, abyste si jí zapamatovali, vnitřně s jejím obsahem rezonovali, a hlavně je potřeba jí opakovat stále ve stejném znění. Cílem totiž je přepsat nebo chcete-li přeformátovat náš hard disk v mozku a zejména jeho části, kde jsou nahrané nepotřebné omezující programy.

Nevěříte? Zkuste se zamyslet nad tím, jak se určitá základní životní přesvědčení a programy do vašeho mozku dostali. No tím, že ve vašem útlém dětství je vaši rodiče ve zjednodušeném dětském jazyce stále dokola opakovaly. A vy jako děti jste jim samozřejmě bezmezně věřili, což je přirozené. Chcete příklad? „Aničko, nechoď ven, prší tam, budeš nemocná…“ Pokud maminka, v dobré víře Aničku ochránit, toto stále opakovala, tak se jí do podvědomí uložilo déšť – chlad – nemoc. V dospělosti Anička každý podzim a každé jaro onemocní, zejména když hodně prší. Ve skutečnosti ale není reálný důvod k nemoci.

Tento princip opakování jednoduchých prohlášení funguje velmi dobře. Důležité však je obsahu toho, co říkám věřit, tak jako Anička věřila své mamince a podvědomě jej chtít uskutečnit, tak jako Anička a její podvědomí toto maminčino tvrzení uskutečnit chtěli.

Další podmínkou je čas. Pokud chci ve své hlavě, ve svém podvědomí, něco změnit, tak se obecně uvádí, že je nutné afirmaci tu jednu a stále stejnou opakovat 21 dní. Moje osobní zkušenost je minimálně měsíc, a pokud se to týká těch nejbližších jako jsou děti či rodiče, tak i déle.

A tak jsem si každý den sedla do meditačního sedu, uvolnila se, naladila a opakovala afirmace. Každý měsíc jednu, a to stále do kola. Začala jsem odlupovat ze své cibule tu nejhrubší vrstvu. V prvních měsících jsem nikdy nešla spát, aniž bych neudělala modlitbu. Výsledky se pomalu začaly dostavovat. Moje bytí se začalo stávat lehčím. Pomaličku mi začaly přicházet příležitosti a můj život se krok po kroku začal měnit.

Samozřejmě, že křivka vzestupu nebyla strmá směrem nahoru. To by ani asi nebylo přirozené. Prostě lépe, a pak malinký propad, ale potom zase lépe. Tak jak to v životě běžně chodí. Kriticky se musím přiznat, že propady byly většinou způsobené nějakým mým chybným životním rozhodnutím, ve kterém bylo na prvním místě ego anebo také tím, že jsem si prostě pomyslela: „jo, to jsem dobrá, teď už nepotřebuji tolik na sobě pracovat.“ No hned mi bylo láskyplně životem ukázáno, kolik práce a odlupování cibulových vrstev přede mnou ještě je.

Významnou pomoc při mojí práci hrála příroda a místo. Příroda, les, louka, řeka, moře mají nesmírnou pozitivní energii, která pomáhá a léčí nás. V prvních týdnech a měsících mých modliteb jsem každodenně jezdila do lesa na místa, kde jsem cítila pozitivní energii, která mi v mojí duchovní práci pomáhala. Často se stalo, že v průběhu meditace a modliteb se mi samovolně spustil pláč, který bylo velmi obtížné zastavit. Nakonec jsem se naučila mu dávat volný prostor, aby prošel, co by léčebný prvek. Cítila jsem, jak mi energie místa v tomto pomáhá a jak mi pláč ulevuje.

Děkuji životu za vše, co mi dal a stále dává. Za všechny příležitosti a možnosti, za to, že jsem vždy dostala to, co jsem potřebovala pro učení a pro krásný život. Děkuji za to, že jsem potkala lidi, kteří mě inspirovali a pomohli mi v mém duchovním vývoji a stále mi pomáhají.

V posledních letech jsem od života dostala příležitost dělat to, co jsem si vždy velmi přála, a to cestovat. Moje cesty jsou převážně spojené s poznáváním nových krajin a lidí v nich žijících, jejich zvyků, kultury a v neposlední řadě i jejich historie a míst, kde je úžasná energie. A tak mě moje cesty zavedly do zemí s buddhistickou filozofií a její léčivou energií, do zemí s pyramidami a do zemí se zajímavými úkazy. Ale o tom všem až někdy příště…