Příběh z mé ordinace

…sedla si přede mne v ordinaci černovlasá štíhlá paní. Ve svém věku ,blížícím se k šedesátce, měla postavu jako dívenka, ale obličej jako by k ní nepatřil. Hluboké vyrýsované vrásky v obličeji, spadlá víčka, zúžené zaťaté rty a vyhaslé oči jasně ukazovaly na její vnitřní stav.

„Co vás trápí? S čím vám mohu pomoci?“ zeptala jsem se jí. Se smutkem a malou nadějí v očích mi odpověděla. „Bolí mě žaludek, tady, kde je solár plexus. A také záda. Víte před několika měsíci mi praskly dva obratle a od té doby mám bolesti. Napíšete mi byliny?“

Věděla jsem, že pouze byliny této ženě nepomohou. Její problém je daleko hlubší. Její tělo přesně manifestuje její život a její nitro. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, jaká slova a slovní obraty použít, aby pochopila, proč se jí to děje. Aby pochopila, že je nutné pracovat s hlavní příčinou, která jí způsobuje tělesné obtíže a byliny si vzít jen jako průvodce léčením.

„Co vás v životě tak moc trápí, že vám to stahuje žaludek? Co nemůžete unést? Co je tak těžké břímě, že vám praskají obratle? Zeptala jsem se mírným, pomalým hlasem.

Sklopila oči. „Manžel. Nebije mě, ale musí být vždy po jeho. Každé ráno, když vstávám, tak mám stažený žaludek, že začíná nový den, kdy budu opět s ním.“

„Proč s ním stále jste?“ zeptala jsem se. Paní jen pokrčila rameny a sklopila hlavu.

Připadala mi jako malá bezmocná školačka, která je káraná. Je zvyklá na kárání, ponižování a další příkoří. Je zvyklá, že to nějak musí vydržet, protože ona si nezaslouží být jiná, nezaslouží si lásku, něhu a pohlazení. Byl to srdcervoucí pohled na zničenou duši člověka.

Zajímavé bylo, že mi v rozhovoru přiznala, že její maminka a tatínek měli mezi sebou větší věkový rozdíl a tatínek byl „kápo“ v domácnosti. Došli jsme postupně k tomu, že ona si vlastně vybrala muže takového, jaký byl její otec a bohužel i její dcera učinila totéž. Nicméně dcera našla v sobě odvahu svého muže opustit, vzepřít se starým vzorcům chování.

Byla to učebnicová ukázka toho, jak od svých rodičů přebíráme vzorce chování, jak je předáváme svým dětem. Bohužel každá další generace prožívá předané vzorce více a intenzivněji s daleko většími následky.

Když odcházela z mojí ordinace bylo mi smutno. Paní nechtěla vůbec mluvit o jakékoliv změně ve svém životě. Neměla nebo spíše nechtěla mít na ni odvahu a sílu. Modlila jsem se za ní, aby tu odvahu a sílu našla. Nejenom pro sebe, ale pro další pokolení. Pro svoji dceru a pro její děti a děti jejích dětí.

Svůj život můžeme změnit, můžeme být šťastní, zdraví a láskyplní. Jak? Najděme sílu odpustit, hluboce, bytostně ze srdce odpustit sobě a najít své láskyplné přijetí. Přijetí sebe jako nádherné bytosti.

Dále hluboce ze srdce odpustit svým rodičům za vše co vědomě či nevědomě vykonali, odpustit svým partnerům, dětem, spolupracovníkům…

Cesta odpuštění chvíli trvá, ale co je pár týdnů či měsíců meditací za odpuštění proti dlouhému zničenému životu bez lásky štěstí a v nemoci.

Přeji všem, aby našli odvahu a vnitřní sílu projít cestou odpuštění. Je úžasná! Sama jsem jí prošla a stále každý den procházím….

 

Odebírejte novinky z mého blogu

Přihlaste se k odběru novinek na mém blogu a zůstaňte se mnou ve spojení. Jakmile tu bude něco nového, budete o tom vědět mezi prvními.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů.